V roce 2008 jsme se účastnili celkem 7 honů na drobnou, první byl 25. 10.2009, kdy jsme byli pozváni HS Radnice, střílel se pouze bažant kohout. Kluci zde měli mnoho příležití ukázat, co v nich je a musím říci, že s jejich prací jsme byli spokojeni my, tak členové HS Radnice, kterým se kluci a jejích výkon líbil natolik, že nás pozvali na všechny další hony do konce lovecké sezony.

     V Radonicích jsme se tedy účastnili celkem pěti honů, dalších dvou honů u HS Okrouhlo – pole. V Okrouhle není ani zdaleka tolik drobné zvěře jako v Radonicích, ale i přes malou příležitost aportovat si kluci hony v Okrouhle užili a my samozřejmě také.

     Ale zpět k Radonicím, po prvním honu na bažanty nás čekaly další hony, na některých se střílel bažant kohout, na dalších i zajíc, některé z honů byly jen na zajíce. Množství zajíců v této honitbě, blízké Praze, bylo až neuvěřitelné, na jednom z honů na zajíce se v prvním kole střelilo neskutečných 67 zajíců. Kluci i na zajících předvedli parádní práci a díky nim jsme si z honů jak my, tak střelci odnesli mnoho zážitků, většinou příjemných.

     Například Gar, na jednom z posledních honů  Jindra špatně postřelil zajíce, spíše ho broky jen pošimraly, ale bylo jisté, že postřelený je, zajíc utíkal neuvěřitelnou rychlostí za horizont, až všem zmizel z dohledu a všichni si mysleli, že zajíc je ztracen. Nicméně Jindra Gara vypustil a Gar za chvíli zmizel za horizontem, stejně jako předtím zajíc. Uběhlo neuvěřitelně dlouhých pár minut, všichni tvrdili, že zajíc postřelen nebyl a že se pes za chvíli vrátí s prázdnou. Jak se ale mýlili, po pár minutách bylo možné Gara zahlédnout, se zajícem v mordě, jak si to peláší k Jindrovi, kterému zajíce vzorně předal. Myslivci smekali nad výkonem Gara klobouk, gratulovali Jindrovi k takovému psovi a Jindra byl na svého parťáka náležitě hrdý.

     Takových příjemných zážitků bylo opravdu mnoho. Na jiném z honů v Radonicích, se šlo kolo na zajíce, které bylo nebezpečně blízko frekventované silnice. Střílelo se od počátku leče z kola ven a někomu se podařilo nešikovně střelit zajíce tak, že jen málo značil a zmizel ve vysoké trávě. O kousek dál stojící psovod za zajícem vyslal svého německého krátkosrstého ohaře, který ale po chvíli otočil a vracel se k pánovi zpět. Byla jsem si jistá, že zajíc značil a postřelený prostě je, rozhodla jsem se, že Foxe nepustím dohledávat, ale s Foxem jsem šla na nástřel, tedy na místo, kde byl zajíc ve chvíli výstřelu, nástřel našel Fox sám a já jej vypustila s povelem stopa hledej a Fox tryskem vyrazil s nosem přilepeným k zemi a za nedlouho se vracel, samozřejmě s oním postřeleným zajícem. Byla jsem na něj pyšná a střelec stojící vedle mě, bývalý chovatel německých drátosrstých ohařů, Foxe velmi chválil.

     Vzhledem k tomu, že jsme s Jindrou nestáli na honu vždy vedle sebe, ale kolikrát jsme na sebe ani neviděli, nemohu moc zážitků z honů ohledně Gara popsat, to by byla práce pro Jindru, ale toho těžko přemluvím, aby o zážitcích napsal sám, proto popisuji spíše práci Foxe, než Gara.

     Další výtečný výkon stojící za zmínku Fox předvedl na jiném z honů, opět hon na zajíce. Střílelo se z kola ven a uvnitř kola byl postřelený zajíc, kterého mi Fox přinesl. Jakmile byl u mě, viděl a zajíce, na kterého se střílelo a rozeběhl se za ním. Mohla jsem se upískat, ale prostě zmetek neposlechl a lítal v kole a honil onoho zajíce. Měla jsem za to, že zajíc postřelen není, proto jsem pískala a chtěla Foxe odvolat, ale to se stále nedařilo. Střelci přestali střílet a i kolem projíždějící auta zastavila a všichni mlčky sledovali, jak Fox honí zajíce a snaží se jej dostihnout, trvalo to neuvěřitelně dlouhou dobu, zajíc byl rychlý jako blesk, což mě utvrzovalo v tom, že postřelený není a Fox s vytrvalostí sobě vlastní tento boj nevzdával. Po několika dlouhých minutách tohoto závodu Fox zajíce dostihl a zadávil, v ten moment jinému psovodovi od nohy utekla fena velkého münsterlanského ohaře a zajíce Foxovi prostě a jednoduše vzala a přinesla svému pánovi. Fox se tak ke mně vrátil s prázdnou. Po tomto představení byl odtrouben konec leče a všichni jsme směřovali z pole na silnici. Střelci a další psovodi kolem mě procházející říkali, že to byl výtečný výkon Foxe, jak ten boj nevzdal, že to byla parádní podívaná, já jsem tak nadšená nebyla, protože Fox prostě neposlechl, nicméně psovod od oné zlodějky velké münsterlandky mi řekl, že zajíc nebyl zdravý, že byl postřelený. Na vlastní oči jsem se přesvědčila a skutečně, zajíc byl postřelený. Od té doby víme, že Fox, pokud má zajíc v sobě byť jeden brok, tak boj nevzdá, od zdravého zvířete ho vždy odvolám, ale pokud zrzoun cítí, že zvíře je poraněné, zastavit se nedá.

     Nesmím se zapomenout zmínit o jedné dohledávce druhý den po honu, které jsme se účastnili jen my tři, tedy já, Jindra a jeho tatík, samozřejmě s našimi čtyřnohými pomocníky. Na honu zajíc, po kterém bylo stříleno, utekl do celkem vzdáleného lesa, neznačil, takže se všichni domnívali, že utekl neporaněn. Mýlili se, na dohledávku jsem vyrazili časně z rána, psy nechali hledat na poli a následně jsme šli prohledat zmíněný les. Psi nic nenašli, domnívali jsme se, že opravdu žádná poraněná zvěř zde není, jenže….Fox najednou vystavil, opravdu pevně, takže jsem se k němu v pohodě beze spěchu přiblížila, stoupla jsem si proti němu s tím, že případnou zvěř vyšlápnu, stačil jeden můj pohyb a najednou Fox držel v mordě zajíce, zajíce mi předal a já ho svěřila do rukou Jindrovi, který ukončil jeho trápení. Zajíce jsme pečlivě prohlédli a opravdu, postřelen byl, ale téměř nepatrně, takže chudák by se asi trápil dlouho, než by zhasl. Samozřejmě, jak jinak, než že jsem byla na toho zmetka zrzavého pyšná.

     Zážitků z honů máme díky psům opravdu mnoho a kdybych měla všechny popisovat, bylo by to na mnoho a mnoho stran „papíru“, napsala jsem jen ty, které mi jako první vyvstaly z paměti…..

Dne 12.9. jsme vyrazili brzo ráno, čekala nás asi hodinová cesta do Horky nad Sázavou, kde jsme trávili dovolenou a od tamního mysliveckého hospodáře jsme byli pozváni na kachní hon. Na hon jsme se těšili nejen proto, že se jedná o první letošní loveckou akci, ale i proto, že měl probíhat na řece, což u kachních honů není zase tak obvyklé. Sraz byl v 8,30 ovšem my jsme na místo dorazili s hodinovým předstihem…..no co, kdo dřív mele, ten dřív máJ

Po malé pauze a asi půl kilometru chůze se šla třetí leč, kde měl Fox opět možnost pracovat. Stáli jsme na konci řady, poslala jsem Foxe pro kachnu, ale Gar byl rychlejší a kachničku Foxovi vyfoukl přes nosem. Foxe ale čekala práce náročnější, na řece zůstala křídlovaná kachna, Foxe jsem proti proudu za kachnou poslala, ten nasadil svá torpéda a pronásledoval jí, jenže kachna se potopila a nebyla, udržela jsem ho na vodě a najednou, pár metrů od Foxe se zase vynořila, střelec naproti přes řeku na ní jednou vystřelil a Fox jí opět pronásledoval, stihl jí chytit dřív, než by se opět potopila, nechala jsem ho vyškrábat vysoký břeh a kachnu mi krásně předal.

Poslední, čtvrtá leč, tam se krásně vyznamenal Irský vodní španěl, který kachnu dohledával v kukuřici a našel, Gar si také nějakou kachnu přinesl, ale střelci kolem mě stojící nic netrefili, takže Foxík se tentokrát k jeho mrzutosti flákal.

Následovala další krásná procházka, zastavili jsme u jezu, kde byl otevřen stánek, zde jsme se všichni osvěžili, nechali se převozníkem převézt na druhou stranu a štrádovali si to tentokrát po proudu řeky do Vlastějovic, kde byl plánová výřad a pohoštění. Na výřadu bylo 18 kachen a každý ze psovodů si jednu odnesl. Po výborné uzené polévce a gulášku jsme se museli rozloučit a vrátit se zpět do Horky, kde jsme měli auta. Měli jsme dvě možnosti, buď jít zpět oněch asi 8 km a nebo se svézt vlakem, samozřejmě, vlak vyhrál, průvodčí nás přesto, že jsme měli flinty, psy bez náhubků a mrtvé kachny v rukách, do vlaku pustila<SPAN style='mso-ascii-"Times New Roman";mso-hansi-"Times New Roman";"">J Zanedlouho jsme vystupovali v Horce, kde jsme nechali psiska proběhnout se v nádherné pískovně, rozloučili jsme se s Andreou a Michalem a vydali se domů, plni příjemných pocitů a zážitků z tak krásně stráveného dne.

Tak jako v loňském roce, se nám i letos dostalo té cti a byli jsme pozváni na několik honů, pořádaných HS Radonice.  První hon se konal  právě 31.10.2009 a byl to hon na bažanta kohouta, střílet se mohla i liška, případně sele nebo lončák prasete divokého. Sraz byl jako obvykle v Satalicích v hospůdce „U Hasičů“, kde jsme se posílili výbornou dršťkovou a všichni jsme se následně přemístili na statek do Radonic, kde byl slavnostní nástup a zahájení honu za nádherného troubení přítomného trubače. Střelců bylo kolem dvaceti, pět honců, mezi nimi i já s Foxem, jako jediný honec se psem. Kromě našich psů, tedy Foxe, Gara a Danky se honu účastnili i další pesani, dva malý münsterlandi, jeden velký münsterland, jeden kraťas a jeden moc krásný labradorský retriever, který měl tento ten svoji loveckou premiéru. Bylo připraveno cca 10 lečí, ale kolik jich bylo doopravdy nevím, nepočítala jsem to. Počasí nám celkem přálo, že příroda letos bažantí zvěři moc nepřála, v každé leči se střelili maximálně dva kohouti, což na zdejší poměry je opravdu velmi málo. Fox měl možnost aportu jen jednou, Gar ani jednou a Danka přiaportovala bažanty dva. Na všech psech bylo vidět, že lovecká sezona teprve začíná, pejskové byli nevyběhaní a snad každý se něčím prohřešil. Gar jako obvykle prohnal zajíce, Fox k mému velkému údivu také, jeden malý münsterland zajíce dokonce zadávil, sympaťák labrador také své vůdkyni několikrát vypověděl poslušnost, ale na příštím honu se jistě všichni polepší.

Výřad na konci honu nakonec čítal 15 ks kohoutů a onoho zadáveného zajíce, bylo řečeno, že letos se již kohout střílet nebude, což je pochopitelné, letošní počasí na jaře se opravdu na drobné zvěři hodně podepsalo.

Po výřadu a slavnostním ukončení honu jsme byli všichni pozváni na poslední leč, kde na nás čekalo pohoštění a následně tombola, ve které jsem ukořistila dva desetikilové pytle obilí a olej na čištění zbraní.

Jinak, hon musím zhodnotit jako vydařený, strašně rádi jsme se po roce sešli s myslivci z HS Radonice a jejich dalšími hosty. Kluci měli možnost si parádně zaběhat, dvounozí kluci zastřílet a já si hon stejně vždycky nejvíc užiju jako honec

Opět, jako vždy, sraz s hospodě, výborná, tentokrát hovězí, polévka a následně přesun na staten Radonice, kde proběhl slavnostní nástup a zahájení honu. Na nástupu byl tentokrát velký počet psů různých plemen: malý münsterlandský ohař, velký münsterlandský ohař, německý ohař dlouhosrstý, výmarský ohař, maďarský ohař a český fousek. Naplánovány byly dvě nebo tři leče, ale vzhledem k velmi příznivému počasí se lečí nakonec šlo šest, na výřadu na konci honu bylo 60 zajíců, což nás všechny velmi potěšilo, vzhledem ke nepříznivému počasí, které panovalo na jaře, všichni předpokládali mnohem horší stav. Kluci měli možnost si pár zajíců přiaportovat a mezi lečemi se proběhnout, byl to moc krásně strávený den, nejen díky společnosti fajn lidí, ale velmi tomu napomohlo slunečné počasí, které vydrželo po celý den

Vzhledem k tomu, že tento článek píšu se zpožděním, nepamatuji si, jaká byla ráno polévka, ale pamatuji si, že na tomto honu se předvedl především Fox v plné lovecké parádě. Nejdříve jsem s ním byla vyslána na těžkou dohledávku zajíce, kterého Fox ale bez problému našel a přinesl. Dalším momentem, který mě utkvěl v paměti bylo, když vedle mě stojící střelil zajíce, broky ho však zasáhly jen lehce, takže utíkal téměř nezraněn. Když zmizel za horizontem, pustila jsem Foxe, který se svou typickou „vlečkovou“ rychlostí za zajícem vydal, načež jsem z dáli uslyšela nářek zajíce a ticho, po chvíli se mi zjevila ta moje zrzavá palice se zajícem v mordě. Možností, kdy si kluci přiaportovali zajíce, ať již zhaslého nebo postřeleného bylo více, ale ať chci jak chci, na více zážitků si prostě nevzpomenu. Bohužel, ani na počet zajíců na výřadu, ale počet není nikdy důležitý, důležité jsou zážitky.

Tentokrát jen Jindra a Gar. Paní ze sdružení MS Libeř pozvala původně tatíka, jenže ten pozvání přijmout nemohl a tak byl pozván Jindra. Že jsem se tohoto honu neúčastnila mě vůbec nemrzí, i přes den bylo -15 stupňů. Nicméně kluci si prý hon užili, Gar pracoval parádně a byl přítomnými myslivci a dalšími kynology velmi chválen za odvedenou práci.